I. Kameňák

„Kameňák – to je naše chlouba. Od Moravan k severu až ke kamenným lomům a dále do lesa k myslivně Zavadilce.“

Tak vychvalují zdejší místo učitelé a autoři textu „Moravany“ Josef Novotný a Josef Píštěk v knize Na našem Slovácku ve IV. svazku Kyjovsko a Ždánsko ve svých obcích v roce 1939.

Kameňák, 30. léta 20. století.

Vitáskův strašidelný mlýn

Pomístní název Kameňák pravděpodobně souvisí s kamenným mlýnem, který zde kdysi stával poblíž nově vybudované vodní nádrže naproti Hudcovy samoty. Ta se původně nacházela na místě dnešní Kameňácké myslivny. Podle pověsti, kterou zapsal moravanský kronikář Karel Zbořil, ve Vitáskově mlýně strašilo. O pověsti se doslechl od Františka Domanského (nar. v roce 1865), kterému o ní řekl jeho stařeček.

Fotografii obrazu mlýna obci Moravany poskytl George Vytasek z Vancouveru v Kanadě v roce 2006. Jedná se o pravnuka Martina Vytáska z Buchlovic, který měl podle jeho slov mlýn koupit se svojí ženou v roce 1863. Obraz vznikl kolem roku 1900 v Brankovicích, kde tehdy část rodiny Vytáskových žila. Osoba s vousy má být Martin Vytásek a vedle něj bratr Antonín.

Zajímavostí je, že dnes se pro označení Vitáskova mlýna vžila varianta s měkkým i, neboť tak je pověst zapsána v moravanské kronice a tak ji také publikoval Michal Baščan. Dřívější majitelé kamenného mlýna se ovšem jmenovali Vytáskovi.

Kamenný mlýn.

Mlít se tu mohlo jen přes den, v noci musel mlynář Vitásek mlýnské kolo zastavit. Jednou šel kolem mladý mlynářský pacholek a poprosil mlynáře o místo. Mlynář ho rád vzal, protože nemohl sehnat žádného pomocníka - na mlýně totiž strašil hastrman. A že to byl pacholek nebojácný a práce bylo dost, rozhodl se mlít i přes noc. Přesně o půlnoci se mlýnské kolo zastavilo, tak se šel pacholek podívat ven, a tam uviděl zeleného mužíčka ve slováckém kroji, který byl mokrý od hlavy až k botám. Jakmile pacholka spatřil, seskočil do tůňky a byl ten tam. Druhého dne se vše opakovalo, ale pacholek si hastrmana vůbec nevšímal a pracoval klidně dál. Hastrman se osmělil a zeptal se: „Copak to děláš?“  Pacholek odpověděl: „Ale, v Kyjově budou odvádět chlapce na vojnu, tož jim dělám míru.“  „Tož to bych se nechal taky změřit,“  povídá hastrman. „Tož teda pojď,“  pozval ho pacholek k sobě. Pacholek ale chytil hastrmana do pasti, nadělil mu výprask a hastrman musel slíbit, že už se nikdy nevrátí. Když ho mladík pustil, vodník se vytratil jak pára nad hrncem.

Kateřina Vytásková 1866-1917 s dcerou Marií, která se provdala do Vídně.

Kameňák, starý výletní hostinec.

Pacholek se zamiloval do Vitáskovy dcery, nejprve ale vyrazil do světa vydělat peníze na živobytí. Cestou přes Veselí nad Moravou, pod starým dřevěným mostem, uviděl hastrmana od Vitáskova mlýna. Ihned začal cosi vrtat do dřeva na mostě. Vodník ho chvíli pozoroval a potom se zeptal: „Co to děláš?“  „Ale co, chcu tu postavit dřevěnú míru pro vojáky.“  Když to hastrman uslyšel, jen sebou škubnul a už byl v řece Moravě. a od těch dob o něm nikdo neslyšel. Po čase se pacholek vrátil zpět do mlýna a oženil se s Vitáskovou dcerou. Děti neměli, a když zemřeli, mlýn zůstal opuštěný. Kdy zanikl, nikdo přesně neví, údajně ho odnesla velká voda.

Starý výletní hostinec na Kameňáku

V roce 1930 zde manželé Kasparovi postavili výletní hostinec, kde se vařilo. Přilehlé lesy patřily do roku 1931 Berchtoldům z Buchlovic a již tehdy lákaly rodiny z Kyjova k procházkám po Moravanských lúkách a ke zřícenině hradu Cimburk. Majitel hostince Rudolf Kaspar tehdy ve vlastní režii provozoval pravidelnou autobusovou linku Kyjov–Kameňák. Později mělo být celé údolí potoka Moštěnky zatopeno přehradou, avšak většina majitelů chat sepsala proti stavbě petici a záměr nebyl zrealizován.

Koupaliště na Kameňáku 1933.

Ještě ve 30. letech 20. století mohli místní pod hospodou na Kameňáku využívat oplocené koupaliště s kamennou hrází, které měřilo přibližně třicet metrů a hloubka místy dosahovala až dvou metrů. Problém byl s velmi studenou vodou, která se ani v nejteplejších letních dnech příliš neprohřála. Nakonec se hráz protrhla během přívalového deště a koupaliště bylo zrušeno. Hráz se upravila a využila se ke zřízení náhonu pro malou vodní elektrárnu, která zásobovala hostinec elektřinou do roku 1947.

Chlapci z Moravan v kroji.

Dívky z Moravan v kroji, 30. léta 20. století.

Hraničníky

Označovaly hranici panství či zemí. Hranice lidi rozdělovaly. Přesto měli lidé hraničníky v úctě, neboť jim pomáhaly v orientaci. „Potud je to moje, odtud tvoje,“ hlásaly odjakživa. Lidé tak byli rádi, že je kdosi upozornil dříve, než na ně soused pustil psa. Čas hraničníků pominul. Změnila se doba, změnily se i hranice a hraničníky zůstaly zapomenuty v krajině ukryty trávou, keři a lesním porostem jako nenápadní, mlčenliví svědkové minulosti.

PaedDr. Jiří Jilík

Víte, že…

Hledání hrobu sv. Metoděje.

Pan Klvaňa, vyhlášený pytlák.

Pan Klvaňa v plné polní.

Zdroje

• Autoři: Petr Krátký, Pavel Novák, Tomáš Pjevič, Honza Bartoň
• Grafika panelu naučné stezky: Jakub Novák
• Korektury textů: Filip Zdražil, Libuše Moudrá, Honza Bartoň
• Fotografie: Pavel Novák, Kroniky obce Moravany, rodina Prokešova
• Obrazek Vitáskova mlýna OU Moravany poskytl: George Vytasek

Použitá literatura

• Učitelstvo okresu Kyjovsko-ždánského.: Na našem Slovácku. Kyjovsko a Ždánsko ve svých obcích. Kyjov 1939.
• BAŠČAN, M. - BEZDĚČKA, P.-JILÍK, J. - ŽIŽLAVSKÝ, B.: Chřiby záhadné a mytické. Uherské Hradiště: Futuro, 2003.
• BAŠČAN, M.: Moravany od pravěku k Berchtoldům. Obecní úřad Moravany. Kyjov 2000.
• HOSÁK, L.: Historický místopis země Moravskoslezské. Vyd. 2. Praha: Academia, 2004.
• Kroniky obce Moravany.